Protože když nejde Mohamed k hoře, očekává se, že se zvedne hora a dojde k němu ona. Ale víte vy co? Občas, když se ta hora zvedne a dojde, zjistí, že vlastně není o co stát a zase se pomalu vrací...

Protože Mařena je inspirativní. A protože některý lidi se chovají stejně, jako koaly, když hoří les. Prostě si tam sedí, přežvykují větve a do poslední chvíle se tváří spokojeně. Hlavně, že nemusí hnout ani prstem.

A tohle mě na lidech docela mrzí. Dokud vy sami něco neuděláte, a nejdete koalu odtáhnout ze stromu, tak si tam spokojeně zůstane. A nejhorší na tom je, že když jste v lese s těma koalama a začne hořet, tak ztuhnete a nemůžete se ani pohnout. Hoří les, hoří koaly a hoříte i vy. Ať to uvnitř vás křičí jakkoliv, prostě nemůžete udělat ani jeden pitomej krok dopředu, dozadu, nebo kamkoliv jinam...

Dlouho nebyl žádný článek, že? Tak trochu rozšíříme ten můj malý koutek negace tady. Protože jaksi nemám náladu na nic roztomilýho a sladkýho, jako je aktuální téma týdne. Prostě mi do mý maličký hlavičky prosáklo až moc myšlenek, všechny kdovíodkud. A já tak nějak nevim, co s nima všema. Asi je začnu rozdávat, protože já o tyhle všechny měla bych, můžu, nemůžu a musím, tak nějak nestojím. Na malou chvilku jsem se nechala oblbnout kvítkama a jarem a myslela si, že by všechno mohlo být fajn. A nic z toho. Teď mám akorát tak těžkou hlavu a proklínám se natolikrát, že mě to samotnou přestalo bavit počítat...

A k tomu všemu je venku tak, že bych nejraději odcestovala někam na sever...

Ve čtvrtek ráno jsem se překonala a vstala jsem před osmou, abych mohla odnést k hodnocení svoje malby. Malby, který většinou bezmyšlenkvitě načmářu na papír v nějaké té hodině literatury a následně je doma přehodím na větší formát v barvě. A nikdy by mě nenapadlo, že tyhle mazanice o mně můžou někomu něco prozradit. Nikdy jsem je nemalovala z nějaký vnitřní potřeby, vždycky hlavně z potřeby zápočtu. A takhle jsem se s těmahle věcma dopracovala v osm ráno do zakouřené malé pracovny, která spíš než jako pracovna profesora vypadá jako kabinet kuriozit. ,,Proč jste s tím nepřišla už dřív!?" byla první otázka, a její původce se do mě zavrtával očima. A při poslední malbě, kterou jsem mu ukázala, mi řekl věc, o který jsem pak přemejšlela ještě celej den a vlastně o ní přemejšlim ještě teď. Naprosto mě tím dokázal vykolejit. Jedinou větou, kterou mi o mně to, co jsem o sobě ještě nevěděla. Nebo věděla, ale nikdy mě nenapadlo o ní přemýšlet. A nebylo mi z toho tak docela dobře...

Protože tenhle malej svět mě prostě bude nesutále štvát, překvapovat, podrážet mi nohy a zase překvapovat.

Třeba když jsem chtěla jít do kina. Na film, kterej mi opěvovalo už tolik lidí a já se na to fakt těšila.

A pak se stalo asi tohle: Jelen a přátelé pana Mopse na takový film vyrazili. Po značné dávce sociálního humoru se dokonce i vydali ke kinematografické budově. Po trpělivém čekání, tito lidé vkročili do sálu. A málem byli sežráni zaživa. Nějaká postarší a především zmatená dáma, se nechtěla nechat přesvědčit o tom, že jako opravdu jdeme na film hodinu a půl před půlnocí a že právě v tu chvíli zbývala hodina a půl do půlnoci. Paní prohlásila, že podle ní máme ještě hodinu času a vyvedla nás ze sálu. Tak jsme ještě chvilku sečkali a dozvěděli jsme se, že film neuvidíme. Jejich páska totiž byla unesena, utekla, samovznítila se...Nebo co se to sní vlatně stalo. Prostě nebyla. A tak ani nebyl film.

Proto myslím, že o pátku třináctého se už nikdy nepohrnu do kina, jelikož se toho data očividně bojí i pásky filmů, které asi sužuje obava toho, že by se mohly vzpříčit ve stroji a tak raději opuští svá pravidelná stanoviště a velice zdatně se schovávají...

Svoboda slova končí přesně tam, kde je osobní hranice člověka. Totiž, je hezké, neustále se ohánět tím, jak to, co říkáte je jenom váš názor, ale když vám někdo jiný řekne svůj názor, totiž ať si ten svůj strčíte za klobouk, většina vás se zachová tak, že se při tom začne odvolávat na to, jak si na internetu přece může říkat co chce? Jistě. Může. Ale mohli byste při tom používat i mozek, prosím? Vaše slova můžou mít různý následky. Jednou dobře mířenou lží můžete zlikvidovat celý království stejně tak dobře, jako život jednoho člověka. Za to, co říkáte, jste zodpovědní. Nic, co vyřknete, nevezmete zpět. Často mlčím. A často proto, že věcí, kterejch lituju, jsem už řekla víc než dost... A vůbec si myslím, že by bylo hezký, kdyby lidi občas trochu víc mlčeli...

Takže, prosím, je hezké vědět, že máte právo mluvit. Ale také máte právo mlčet. Co ho někdy zkusit využít?

Protože některý situace jsou divný. Hodně divný. Divný natolik, že vás člověk, na kterym vám fakt hodně záleží v jednu chvíli pozdraví, v druhou vyděsí, ve třetí si dělá srandičky, ve čtvrtý vás seřve, jako kdybyste to byli vy, kdo způsobil všechny problémy světa, a pak se s úsměvem rozloučí. A vy jenom sedíte u monitoru a přemýšlíte nad tím, co se jako onomu dotyčnému honilo hlavou? Nejhorší na tom je, že teď absolutně nevím, jak se ke mě ten člověk bude chovat příště, co z toho myslel vážně a co z toho myslel jako vtip?

A ... a vůbec.

Přestaňtě říkat věci, který nemyslíte vážně, když člověk na druhý straně nemůže vidět váš výraz...

Jako by nestačilo, že pokaždé, když se dívám na zprávy, tak se mi chce nasadit jetpack a odletět z týhle planety. Jako by nestačilo, že spousta lidí se chová, jako by měla inteligenci hopsakoule. Kromě toho jsou lidi ještě zbabělý a schovávaj se za svoje já. Za jejich já, který je pro ně jako drahocennej poklad a v poslední době taky jako štít, kterým se oháněj, aby zahnali všechny ostatní já. Myslej si, že když jsou v pohodě oni, tak ostatní taky. A nebo prostě nepřemejšlej nad tím, jak se ostatní "oni" cítí, protože jim je to nepohodlný. Mnohem lepší je bejt zalezlej v peřinách a usmívat se sám nad svým skvělým já. Takže, milí sobci, zbabělci a ostatní zvířátka: Kostku lega pod vaší nohu každý ráno a hada v záchodě každej den... Nejste zdaleka tak handsome, jak si o sobě myslíte...

Občas vážně lituju toho, že nemám možnost udělat krok o něco delší než jsem já sama a překročit všechnu tu pitomou realitu, která se na mě šklebí od ucha k uchu. Být jednou nohou ve světě, o kterém vaše druhá noha zatím jenom sní. Někde, kde to je jenom vaše, kde se jede podle pravidel, která si můžete změnit podle libosti. Jenže pak si uvědomím, že takový Wonderland existuje pouze na jediném místě, a že se z něj už nikdy nehne. A problém nastává ve chvíli, kdy jste si jistí tím, že bohužel žijete za branami a do své Nezemě můžete jen nahlížet. Pak už vám nezbyde nic moc. Pořád můžete zkoušet napasovat střepy ze zrcadla přes místa, která se vám nelíbí, ale ve finále stejně dostanete jenom pokřivenou podivnost. Bude potřeba vysklít i nějaké vitráže, abych dostala alespoň nějak vypadající mozaiku...

Hah...řetězák. Dlouhej, otravnej, ale prostě řetězák - aneb jdeme zabít všechen čas, co nám ještě zbývá, abychom pak mohli litovat toho, že jsme ho nevyužili nějak smysluplně :D